Po konzultacích řekli

„Lenko, pro mě jste člověk, který mi umožnil se v 37letech znovu narodit, začít žít nový pro mě mnohem lepší život“

„Děkujeme za přednášku Generální úklid života, jste pro nás inspirativní element a budeme z přednášky čerpat ještě hodně dlouho!“

Více …

Ať každý den stojí za to

„Ať každý den stojí za to!“

Proč jsem si té věty nevšimla tenkrát? Nevím.

Jdu dále uklízet věci do obývací stěny. Odnesu si něco do bytu? Nezačnu úplně z gruntu nanovo? Co jsou vlastně věci? Lpí na nich něco? Krabice za krabicí, hromady knih, hrníčků, kávových servisů, co je kolem nich za ta léta stovek hodin práce – a pak ji uvidím. Poličku s figurkami z plastelíny, které kdysi vymodelovala malá Ivanka. Teda! Jdu mu ji ukázat.

Vstupuji do kuchyně. Ivanka sedí ve vlaku na Prahu. A má ji s sebou: velkou, černou, štíhlou složku, ve které lze přenášet výkresy velkých rozměrů, krásnou, až vznešenou, elegantní -  jako by už Ivanka měla být architektkou, složku, kterou dostala od sestry a jejího kluka, a se kterou teď jede k přijímacím zkouškám – a v ruce držím poličku, dlouho zapomenutou v obývací stěně. Figurky jsou obdivuhodně krásné, vymodelované jako včera, s neobyčejnou pečlivostí, fantazií, představivostí a smyslem pro detail. Výjev u vody. Lehátka, postavičky, i s barevnými plavečkami, rybník i s lávkou a travinou kolem -

„Byla by škoda, kdyby se nestala architektkou, takový talent,“ poznamenávám.

„To jí už nikdo nevezme,“ odpověděl. Něco dělal u kuchyňského dřezu. I odtamtud mě vytlačil.

„Ale vezme. Kolik jsem mohla namalovat krásných obrázků!“

Mlčení je mi odpovědí, dávno už mě to nechává chladnou, i když někde v hloubi se po tisící prvé zas a znovu něco zachvěje zoufalým odporem, záští a rozhořčením – ale je to už tak vzdálené. zase uvnitř zatnu zuby, stáhnu se do sebe – ale jen na chvíli, už to překonávám, už jsem jinde – a přisadím si: „Těším se na byt, tam budu malovat.“

Vzhlédnul od dřezu, podíval se na mě souhlasně, víc jsem rozluštit nedokázala. A neslyšela.

Zašla jsem na půdu. S sebou sešity k opravám. Vítr fičí za střešními okýnky. Už není tak silný jako předevčírem. V téhle intenzitě je nevšední. Lehla jsem si na svou postel a pozorovala střešní okénko. Jak nádherné zvuky dokáže vytvořit příroda! Dokonce i pohyb vzduchu zní obdivuhodně! A náhle mě obestřel podivný pocit, že můj život byl ukraden.

„Nechala jsem si ho vzít,“ opravuji se.

„Pitomost, scestný pocit,“ ozval se rozum.

Snažila jsem se ten pocit zaplašit? Nevěřila jsem mu? Byl vůbec? Zdál se mi?

Jak by mi mohl někdo ukrást život? Vždyť jsem ho žila!

Teď mi ale připadá, že jsem to nebyla já. Život mi jako celek připadl nějak mechanický, jako dobře nabiflovaná, ale špatně přednesená báseň. Srovnaný do vět, které mohl přečíst naprosto cizí počítač stejně tak jako já. Jak morbidní, jak divné -

Otřepala jsem se. Vždyť se z toho zblázníš! Ozvalo se cosi ve mně.

Ne, nerozumím tomu.

Nerozumím.

Je mi, jako bych nahlédla na podivnou studnu. Tmavé, olejnaté dno. Ucítím smutek. Jehož dno naštěstí nedohlédnu – ale po čem? 

„Pak ovšem záleží, jak se k tomu budeš chovat dál,“ odpoví rozum ve mně.

Sedla jsem si tedy k sešitům. Čtenářské deníky. Nudím se, a přece opravuji se zájmem, ráda pročítám jejich názory na knihy, každý je jiný a nějak zajímavý.

Dvanáct opravených sešitů. Pipi Dlouhá punčocha. Má úspěch. Nikdy jsem ji nečetla. Mým primánkům se líbí. Oceňují svět fantazie a splněných dětských přání, nápaditost, kamarádskost. Zdůrazňují vtipnost, humorné situace, vybírají si citáty a úryvky, které Pipi Dlouhou punčochu charakterizují jako výmluvnou, odvážnou, citlivou holku – kamarádku. A pak že jsou tihle mladí špatní! Špatný je svět, který je tak soudí.

Udělala jsem si přestávku. Sedla si k počítači, otevřela příchozí mail, a nevěřila vlastním očím: Dopis mi mluvil z duše! Byl jako vždy krátký, jako vždy pravdivý, jako vždy trefný: Nevěřila jsem vlastním očím, co mi napsal o roli žen. V téhle zemi – jeho kratičký text o roli žen –

Snažila jsem se tomu kdysi uniknout – A na první pohled by se zdálo, že se mi to podařilo.Ale stovky, tisíce hodin dřiny na zahrádce, na domku: Byl rafinovanější, než si dovedu přestavit?  Přemýšlím o pevné linii, ve které nejspíš nehraji žádnou roli…A třeba to tak vůbec není! Třeba mu křivdím!

A jsem z toho všeho tak zmatená, že už ani nevím, co čemu předcházelo:  Kdy jsem otevřela počítač a přečetla jeho mail?  Chvíli přemýšlím. Určitě po tom, co jsem myslela na život, který nebyl.

„Ať každý den stojí za to.“

Titanic je legendou a Perla oceánů leží na dně. Ano? Ne? To je jedno. Den ve filmu stál za to – Tímhle způsobem nesporně ano.

Doporučujeme: Škola pro ženy.cz LenkaCerna.cz |

Copyright © 2015  MindCorp s.r.o. | O společnosti | Ochrana osobních údajů | Volná místa |

rss